Starší zápisky z našich vícedenních cest najdete nahoře v záložkách.
20. - 26.8.2011 - Retrívří výcvikový tábor v Albeři
Poté, co jsme se loni vrátili z výcvikového tábora v jižních Čechách, pořádaného Výcvikem Retrieverů v Praze, úplně nadšení, přihlásili jsme se i letos. Oproti loňskému roku jsme však postoupili do vyššího "levelu", protože už jsme cvičili na podzimní zkoušky. Tábor byl jako loni v rekreačním středisku Walter u Albeře, ovšem s tím rozdílem, že stravovat jsme se museli v restauraci v Nové Bystřici, takže jsme vždycky hromadně nasedli do aut a zabrali celou restauraci :)
Cesta tam od nás bohužel trvá asi pět hodin, ale to je tak jediná vada na kráse jinak skvělého týdne.
Kolem páté pomalu dorazili poslední účastníci, mezi kterými jsme potkali spoustu lidí z minulého roku, hlavně teda Denyho (www.aldy-deny.wbs.cz) s paničkami a goldenku Annie, která s námi i loni cvičila na OVVR. Hned večer na nástupu jsme byli rozděleni do výcvikových skupin. My jsme připadli pod paní Jiřinku spolu s Annie a dalšími třemi psími kluky, samými zlaťáky.
Každý výcvikář měl skupiny dvě, a ty se ve výcviku střídaly - jedna začínala o půl osmé a druhá o půl jedenácté. Procvičili jsme všechny základní disciplíny - odložení, marking, handling na louce, na vodě i v lese, dohledávku na louce i v lese, přinášení kachny z vody, vlečku na louce i v lese, dokonce i dohledávku kachny v rákosí... Bylo toho opravdu hodně, za což jsem ráda, protože některé disciplíny jsme dělali úplně poprvé, a jiné jsme dělali úplně špatně. Do vlečky jsem se raději vůbec sama nepouštěla, což bylo nejspíš dobře, a dohledávka králíka bylo pro Bonnie taky úplnou novinkou, poněvadž kde bychom asi takového králíka vzali, že? :)
Npříliš kvalitní fotky zaznamenávající handling na vodě a chůzi u nohy
Bonnie moc pěkně pracovala nosem, dohledávky a vlečky byly celkem dost rychlé. Základ handlingu má taky, musí si hlavně upevnit ty povely. Do vody sice jde pomalu a opatrně, ale do limitu se vejde a zvládne to na jeden povel, takže největším problémem byla zase střelba. Prvních pár výstřelů bylo v pohodě, pak ale zase začla stahovat ocas a nenápadně se snažila vyklidit oblast střílení. Řešili jsme to tak, že Bonnie šla na každou takovou disciplínu první, protože když toho střelce viděla, nedělalo jí to vůbec problém. Potom jsem ji vzala dál a procházela se s ní, takže když výstřely slyšela z dálky, byla v pohodě.
I odpolední program byl nabitý a pestrý. Zaběhli jsme si překážkovou dráhu, zahráli pantomimu, ti, co nenechali doma plavky jako my, se zúčastnili i plavecké soutěže a každý večer jsme se mohli sejít táboráku. Zlatý hřeb pak tvořila noční bojovka a stezka odvahy.
Bojovka
Noční bojovka probíhala z úterý na středu. Účast našich čtyřnožců byla sice povolena, ale my jsme Bonnie raději nechali spát. Ve skupině po sedmi lidech (my jsme šli s páníčky od Denyho a Annie) jsme šli lesem a loukou s baterkami a cestou jsme plnili úkoly - hádanku nebo třeba cestu hustým stromovím podle provázku. V cíli nás čekal rybník, devět kartiček se symboly a Jindra mladší, hlavní tvůrce veškerého programu, za což jí skládáme velkou poklonu :) Tentokrát na nás nastražila plavbu na rybínce za devíti PET lahvemi, na nichž byly nakresleny symboly shodné s těmi na kartičkách. Naším úkolem bylo kartičky srovnat do správného pořadí. Celí mokří jsme úkol splnili a vyrazili zpět do tábora, kde jsme ještě museli křesadlem zažehnout papír a klacíky a od nich pak velkou červenou svíčku. Řeknu vám, žádná sranda. Kdybych zůstala v divočině jen s křesadlem, buď bych zemřela hlady nebo bych jedla syrové. Naše mamka však byla úspěšnější, a tak se svíčka za hodnou dobu rozhořela. Teď však nadešla závěrečná část, a to uchránit svíčku až do půl sedmé do rána, s tím, že svíčka musela být PŘED chatkou. Bylo nás celkem sedm soutěžících týmů, z nichž každý se pokoušel uhasit zbylé svíce. My jsme něco přes hodinu statečně drželi hlídku, ale ve dvě jsme to zabalili. Svíčku jsme vložili do kýble a ten pověsili za provaz do okna ve výšce asi dvou a půl metru. Ve tři v noci nás však vzbudil rachot. Útočníci k nám pronikli a svíčku uhasili, nevíme jak. My jsme tedy naplánovali pomstu a v pět ráno se vydali na válečnou výpravu. Jednu stále hořící svíci chránil kýbl, hadr, stůl a čtyři osoby ležící ve spacácích kolem něj. Důmyslné. Pokusy o uhašení jsme vzdali poté, co se ochránci vzbudili. Za druhý cíl jsme si vytyčili svíčku v hrnci na střeše. Namočili jsme asi pět hadrů, přistavili si stůl a házely munici do hrnce. Bohužel, nejpřesnější střela přistála na okně chatky, což vzbudilo nejen její lidské obyvatelstvo, ale i to psí. Za chvíli byl díky štěkotu vzbuzen skoro celý tábor. Pokorně jsme přijali porážku, prchli do chatky a tvářili se jakoby nic. Později jsme se ale stejně museli k tomuto činu přihlásit, pokud jsme se ještě chtěli shledat s našimi hadry.
Stezka odvahy
Ta pro nás byla nachystaná ze čtvrtka na pátek. Účastníci chodili po dvojicích s odstupem deseti minut. Já jsem se dala dohromady s Terkou od Denyho a o půl dvanácté jsme se vnořili po světle svíček do lesa. Hlasivky jsme si teda provětrali pořádně. Čelili jsme útoku mokrých houbiček, jezení ořechů zapatlaných medem z kotliny pařezu (v té tmě člověk opravdu nemá ponětí, kam sahá), podlézání stolu, plachty a chůzi naboso. Celou dobu na nás zpoza stromů bafala strašidla, některá dokonce i s foťákem s bleskem. Když jsme asi za dvacet minut vylezly na silnici, spadl nám doslova kámen ze srdce.
Na výletě u rybníka Kačer s Denym
Zbylá volná odpoledne jsme pak trávili na procházkách poznáváním okolí, většinou ve společnosti Denyho, Terky a její maminky. Ačkoli jsme vždy chtěli vyrazit pouze na krátkou vycházku, většinou jsme pak málem nestihli večeři, několikrát se museli ptát na cestu a litovali jsme, že nemáme kompas.
V pátek byla opět tradiční soutěž Platošův pohár, pojmenovaný podle správce tábora. Soutěž se skládá ze základních loveckých disciplín. Bonnie si vedla skvěle, na to, že se spoustou věcí se seznámila až tento týden. Více o soutěži najdete zde.
Ve čtvrtek po vyhlášení však Bonnie začla být nějaká divná, vypadalo to, že má potíže si lehnout a všimli jsme si, že má hrozně moc nateklé mléčné žlázy. Odjeli jsme teda hned v pátek ráno a zavítali rovnou k veterináři, který diagnostikoval zánět. A tak Bonnie strávila poslední dny prázdnin na antibiotikách, i když už za dva dny vypadala spokojeně jako vždycky. Celkový dojem z tábora nám to však rozhodně nepokazilo. Bylo to zkrátka skvělé, moc děkujeme všem výcvikářům i ostatním za bezvadný týden, a snad zase za rok! :D
Deny
Deny vlevo, Bonnie vpravo
1. - 9.7.2011 - Slovensko
Předem bych vás chtěla upozornit, že na tomto článku jsem se vyřádila se svým "spisovatelským" pudem, a proto nečekejte žádné stručné shrnutí :) Motivací může být, že konec je zajímavější, neboť se všechny výlety netočí okolo Oravské Lesné.
Loni jsme s mamkou, bráchou a Bonnie navštívili Šumavu a letos jsme zavítali až na Slovensko, do oblasti někde mezi Vysokými Tatrami, Malou Fatrou a Oravskými Beskydy, známé jako Orava. Ne že by to bylo od nás z Ostravy dále než do jižních Čech - cesta trvala jen něco okolo tří hodin. Pronajali jsme si chaloupku s venkovním posezením ve vesničce Zázrivá. Po milém uvítání majitelkou jsme shledali, že máme k dispozici kromě zahradního grilu a houpačky také krb - tehdy, za slunečného počasí, jsme to však nedokázali tak úplně ocenit. Ani o společnost jsme neměli nouzi, protože nás svými častými návštěvami poctil nějaký místní voříšek. Byl malý, zrzavý, zanedbaný a neuvěřitelně odvážný. Tolik se těšil z naší společnosti, že když jsme odjížděli třeba na výlet, štěkal a vrhal se nám pod auto. Když jsme ho však s sebou nevzali, celý jeden den se z trucu neukázal.
Strašidelný večer (Noční prohlídka Oravského hradu)
Týden není nijak dlouhá doba, a tak jsme poznávání Oravy zahájili už první den večer. Bonninku, chudáčka, jsme zavřeli v chatce se žvýkací kostí a vyjeli jsme na Oravský hrad, kde měli pro praštěné návštěvníky připravený strašidelný program. Pro nás byla teda strašidelná už i cesta potmě k Dolnému Kubínu, o následné hodinové frontě před pokladnou ani nemluvě. Když jsme se v deset hodin konečně dopracovali ke kase, dostali jsme vstupenku, na níž bylo napsáno 23:45, což byl čas začátku naší prohlídky. Se zaúpěním jsme navštívili místní restauraci, bohužel narvanou k prasknutí. Naštěstí cukrárna za rohem výjimečně protáhla svou otvírací dobu, takže jsme v ní nalezli útočiště nad sklenkou horkého jablka.
Když konečně přišel náš čas, zamířili jsme k hradní bráně, kde už nás vítala průvodkyně v bílém prostěradle, s bledou tváří a pramínkem "krve" u rtu. Provázela naši asi dvacetičlennou skupinku celou následující hodinu po hradě. Krom toho, že jsme se dozvěděli spoustu informací o hradu a jeho dávných obyvatelích, jsme shlédli několik scének z pověstí tohoto regionu, byli svědky ohňového vystoupení a několikrát si pěkně od plic zařvali, to když se černě oděné postavy vynořovaly ze skříní, zpoza dveří a z temných koutů a nevybíravě na nás bafaly. Okolo jedné hodiny jsme odjížděli zpět za naším pejskem a strašení jsme měli nasbíráno minimálně na rok dopředu.
2.7. - "Odpočinkový" den (Okolo Oravské Lesné)
Po včerejší strašidelné noci jsme se vzbudili v nepříliš dobré kondici, a tak jsme se ponořili do map s cílem najít nějakou jenodušší trasu. Mamka propagovala výlet vyhlídkovým vláčkem z Oravské Lesné, a nám nezbylo, než ji poslechnout. Ukázalo se, že vláček je opravdu jen vyhlídkový, neboť počáteční i konečná stanice byla úplně stejná a mezizastávky se nekonaly. Usadili jsme se na dřevěné lavičce a vlak s hlasitým pískotem vyjel na okružní jízdu. Bonnie z toho hvízdání byla celá pryč, vyplašeně se dívala kolem a nechápala, co se to děje. Když jsme se za patnáct minut vrátili, vyřítila se z vlaku jako první (a já samozřejmě na druhém konci vodítka taky), přestože jsme seděli úplně vzadu. Ze strachu, aby se pro Bonnie dovolená nestala traumatem, jsme se zařekli, že ždný další výlet vláčkem nebude.
Místo toho se dnešní výlet stal traumatem pro nás. Značky nás brzy svedly z pohodlné asfaltky na lesní cestu, která ovšem záhy mizela v ostružiní, kapradí a jiném lesním porostu. Do toho začlo hustě pršet, takže jsme byli za chvíli kompletně mokří. Po hodině chůze jsme na mapě zoufale zjistili, že jsme sotva v půlce, ale pokračovali jsme. Mezi další nástrahy patřil třeba dlouhý bahnitý svah, u něhož bych nechala postavit značku: Klesání 100%
Zatímco jsem sjížděla z kopce, vymýšlela jsem nového převratného průvodce Sloevenskem. Bude se jmenovat "Tudy rozhodně ne!" a tato trasa bude na prvním místě. S bahnem jsme však doma problém neměli - to jsme důkladně smyli, když jsme místo na cestu odbočili do potoka. Došlo nám to, až když jsme stáli po kolena ve vodě.
Doma jsme konečně ocenili krb. Koupili jsme si noviny (kde jsme se například dozvěděli, že Slováci by chtěli přechod zpět na Slovenskou korunu), roztrhali je, nacpali do bot a ty pak položili před krb. Zbytek večera jsme leželi a čichali pálící se gumu z pohorek.
3.7. - A prší a prší (Na Havranie za haluškami)
Toho rána nebylo nebe kvůli mrakům ani vidět a z oblohy se valily takové proudy vody, že jsme nechápali, kde se tam bere. Seděli jsme doma nad mapami a snili o tom, kam bychom vyrazili, kdyby alespoň na chvíli nehrozilo při pobytu venku utopení. Okolo poledne jsme se i přes neustávající déšť vzmužili, obuli si náhradní boty, došli k autu a strávili v něm následujících patnáct minut při cestě k horskému hotelu Havrania. Dojeli jsme, vylezli z auta a vydali se na túru. Ta však po pěti minutách skončila poté, co zmizela značka, před námi na cestě se objevila kráva a z posledních bot jsme vykouzlili rovněž rybníky. Otočili jsme se a k velkému překvapení personálu zavítali do hotelové restaurace, kde jsme si poručili halušky, ty následně snědli a jeli domů. Bezkonkurenčně nejdelší výlet.
4.7. - Wanted - Hľadá sa slnko (Pro změnu Okolím Oravské Lesné, tentokrát bez vláčku)
Tento titulek jsem opsala z jednoho slovenského bulváru, který byl zakoupen za účelem vysušení bot. Musím přiznat, že je poměrně výstižný. Opět déšť, opět zima, opět se nedočkáme výletu do Tater. Naplánovali jsme si cestu po Oravě, která by měla vést z většiny po asfaltce. Měla by. Nevedla. Ze začátku tedy ano, ovšem již po pár metrech jsme narazili na sloupek se žlutou šipkou ukazující nekompromisně někam do trávy. Neodvažovali jsme se experimentovat, a tak jsme ji poslechli. Na chvíli přestalo pršet. Nám to však bylo jedno, neboť o to, abychom byli úplně zmáchaní, se postarala vysoká tráva a jiný lesní porost. Celé to završil můj brácha, kterému uvízla bota v blátivé kaluži. Za chvíli se tam válel celý i s mamkou, která mu z bažiny pomáhala. Naneštěstí nás čekala ještě dlouhá cesta po silnici v civilizaci, a tak jsme poslušně šlapali a zpívali si písničku Tři čuníci. Samozřejmě ne nahlas. Večer měl stejný scénář, jako každý den. Krb obloženáý botami a oblečením, čaj a modlitba za lepší počasí. A také hledání místní rozvodny elektriky, poté, co jsem vyhodila pojistky.
5.7. - Začíná to být zajímavější (Výlet v Roháčích ke Žiarské chatě)
Tvrdit, že nebe bylo bez mráčku, by bylo troufalé, ale oproti minulým dnům to byl takový rozdíl, že jsme div neskákali radostí. Horlivě jsme si zabalili věci, obuli nedoschlé boty a vyrazili do vytoužených Roháčů. Cesta to byla trochu delší, ale stálo to za to. Zaplatili jsme parkovné a vyrazili. I když až ke Žiarské chatě vedla asfaltka, my jsme se rozhodli pro lesní cestu vedoucí podél řeky paralelně se silnicí. Z hor stoupala pára v podobě bílých oblaků, vzduch byl nasycen vodou a svěží. Mamka nám vykládala historky, jak tudy před lety kráčela s taťkou, a tak nám cesta rychle ubíhala. Jedinou vadou na kráse dnešního dne byla skutečnost, že do chaty nesměli psi, a tak jsme si teplou polívku museli vychutnat bez Bonnie.
Po občerstvení bylo ještě brzy na návrat zpět, a tak jsme se nazdařbůh vydali dál do hor. Bráchovým snem byl kopec Baníkov (Každý Ostravský fanoušek fotbalu mu jistě rozumí), ale i prvňák by po rychém výpočtu shledal, že do půlnoci bychom se nevrátili, jsetli bychom tedy vůbec přežili. Naším bodem obratu se tedy stal bezejmenný kámen, na němž jsme spořádali poslední zbytky zásob.
Když jsme za sebou zavřeli dveře od auta, začalo pršet. Pocítili jsme zlomyslnou, ale myslím, že zaslouženou, radost.
6.7. - V pěti ke čtyřem (aneb Rohačské plesa)
Pro dnešní den se naše seskupení rozrostlo o nového člena - mamčinu kamarádku ještě z gymplu. I s Bonnie nás tedy bylo pět a zamířili jsme opět do Roháčů, ke čtyřem plesům. Obloha byla sice zatažená, ale nelilo,takže jsme se poskládali do auta a vyjeli. Naším prvním záchytným bodem byla chata Zverovka, ke které jsme došli po silnici. Naneštěstí už kus před ní začalo krápat, takže jsme opět provětrali pláštěnky. Ještě než jsme došli k chatě, spatřili jsme pomníček, na kterém se slovní spojení "Chata Zverovka" pojilo se slovem "bývalá". Zachvátila nás panika z toho, že bychom přišli o vytouženou polévku, ale zjistili jsme, že turistům se podřídí všechno a všude, takže v bývalé chtě byl zařízen bufet. Po občerstvení pohodlná cesta končila, a přišel opravdový výstup. Šplhali jsme do výšin obklopeni kopci a libovali si, jaká je to nádhera. Když jsme spatřili první jezero a mlhu převalující se nad ním, jen jsme se utvrdili v tom, že to stálo za to. Následující tři jezera na tom nebyla o nic hůře, a tak i když celou cestu mrholilo, skoro jsme to nevnímali.
V průběhu strmého sestupu jsme ještě podnikli odbočku k Rohačskému vodopádu. Fotky z něj bohužel za moc nestojí, protože byl tak obrovský, že objektiv byl ihned potřísněn vodou. Byl vskutku velkolepý. Cestou domů jsme vysadili pátého člena v Liptovském Jánu a zůstali jsme opět jenom čtyři.
7.7. - Šťastný den a hřeben v záři slunce (Snilovské sedlo → Velký Kriváň →Malý Kriváň → sedlo Bublen → sedlo Na koni → Chrapáky → Kraviarský → Vrátná)
Dnešní ráno bylo jako z pohádky. Po nebi neplul jedniný mráček, sluníčko svítilo - ideální den pro výlet na Malou Fatru. Vstali jsme na budík a zavezli se autem k lanovce do Vrátné. Zaplatili jsme si jízdenku (i pro Bonnie) a vtěsnali se do kabinky pro osm osob. Vezli jsme se a pozorovali borce pod námi, kteří se rozhodli jít celé toto převýšení pěšky. Po výstupu z kabinky jsme šli doprava, na východní část hřebene. Nalevo od cesty vedla odbočka na Velký Kriváň, se svými 1709 metry nejvyšší vrchol Malé Fatry. Suverénně jsme ho zdolali, ale dlouho jsme se nezdržovali, protože byl obsypán lidmi jako na Václaváku. Pokračovali jsme dál po hřebeni a zdolali kopec s příhodným názvem Pekelník, pod nímž jsme narazili na spásu pro Bonnie - pramen vody. S obrovským potěšením se v něm celá vyválela a pak se té zakalené vody nachlemtala, co se do ní vešlo.
Posilněná teď vesele pokračovala na Malý Kriváň, který měl asi pět "falešných vrcholů". Tam nám definitivně došlo, že mikiny a bundy táhneme zbytečně. Občerstvili jsme se, z dlouhých kalhot si vyrobili kraťasy a pokračovali. Z Malého Kriváňe jsme se kus vraceli do sedla Bublen a odtud klesli asi pět set metrů do sedla Na koni. Bohužel, oněch pět set metrů bylo následně třeba znova nastoupat, což nám vytvořilo program na další hodinu. S hekáním jsme se vynořili na Chrapákách, kde jsme už měli sto chutí složit hlavu a začít chrápat, ale ještě nás čekal kus cesty. Kousek pod Chrapáky bylo Sedlo za Kraviarským. Doprava vedla cesta dolů do Vrátné, rovně na Kraviarský. Hecli jsme se, že teda pokoříme ještě jeden vrchol. Na onom místě úžasných rozhledů jsme stanuli ani ne za dvacet minut, ale cesta dolů se stala osudnou. Mamka nějak nestačila brzdit a skončila na zemi tisknouc si rukou kotník. Původně hodinovou cestu jsme teď pomalým tempem scházeli asi dvakrát tak dlouho. Doma se nám pak naskytl pohled na dvojnásobně velký kotník, jenž se už začal pěkně zbarvovat do modra. Tím jsme si alespoň ušetřili práci s vymýšlením tras na další dny.
Za zmínku stojí ještě to, že k večeři jsme grilovali párky. Bohužel, vzhledem k žalostné kvalitě grilovacího náčiní a také vzhledem k tomu, že jsem grilovala já, se většina klobás opekla (či spíš přiškvařila) přímo na uhlících a měla skvělou příchuť spáleniny. Uvnitř však byly syrové.
Zázrivá
Konec velkolepé dovolené
Poslední den, pátek, strávila mamka na zahradní houpačce a já s Šímou se soft tennisovými pálkami. Relaxace není nikdy dost, obzvláště po tak náročném výletu, jako byl ten včerejší. Měli jsme štěstí, že mamka alespoň zvládla odřídit cestu domů, kde se o ni už příbuzenstvo postaralo a zajistilo jí odvoz na chirurgii. Z té se vrátila s krásnou modrou ortézou.
